Medvědi na cestách – cestovatelský web

Cesta do srdce Mongolska

Po opuštění Ulánbátaru jsme se rozhodovali, kam budou směřovat naše další kroky širým Mongolskem. Protože jsme přijeli ze severu, z ruského Burjatska, nabízely se logicky tři další směry. Východ, kde pravděpodobně nic není, a pokud tam něco je, tak to tam ještě jistě vydrží do naší další návštěvy. Takže východ jsme zamítli. Jih, kde je sice proslulá poušť Gobi, ale tak nějak podvědomě jsme tušili, že by nám náš huňatý pes za návštěvu pouště přeci jen nepoděkoval. A protože máme rádi hory, logicky jsme vybrali za náš další směr hornatý západ, což nás také začalo přibližovat k domovu. Ulánbátar sám leží na pomezí centrálního a východního Mongolska, takže naše první zastávka vedla přímo do srdce země, do původního hlavního města Karakoram a do údolí řeky Orchon.

Typické mongolské cestování - cestou necestou!

Karakoram – hrdé město chána Ögödeje

Dnes osmitisícové městečko ležící přímo v centru současného Mongolska, je již v současné době pouhým stínem dříve vzkvétajícího velkoměsta. Karakoram byl založen samotným Čingischánem kolem roku 1218, převážně jako centrum pro zásobování jeho jednotek, ale on sám ve městě moc času nepobyl. Město začalo vzkvétat až pod jeho synem chánem Ögödejem, který zde nechal postavit nejen velký vladařský palác, ale i na tu době v Mongolsku netypické zděné opevnění s několika branami, z nichž každá měla svůj vlastní trh dělený dle druhu nabízeného zboží. Přesto, že se nikdy nestihlo stát opravdovým velkoměstem, bylo ve své době centrem tehdejšího východoasijského světa. Na chánově dvoře se střídali učenci z Asie i Evropy, umělci, náboženští myslitelé a další osobnosti, které byly dost často na dvůr dovlečení po zajetí během mongolských válečných výbojů.

Pohled z areálu chrámu na jeho hradby - je opravdu obrovský

Bohužel ze samotného původního Karakoramu nezbylo krom archeologických vykopávek skoro nic. Již Ögödejův synovec Chubilaj, který se stal chánem devatenáct let po jeho smrti, přesunul hlavní město tehdejší obrovské mongolské říše do čínského Ta-tu, současného Pekingu, kde založil císařskou dynastii Jüan. Karakoram přestal být v centru zájmu říše, postupně uvadal, až ho definitivně v roce 1380 zničila čínská armáda, která vytlačila mongoly nejen ze samotné Číny, ale dokázala je napadat i v samotném centru jejich říše.

Hlavní stupa v klášteře Ergene Zuu Khiid

Další důležitou etapou pro město bylo vystavění chrámu Erdene Zuu Khiid v roce 1586 chánem Altanem. Tento ochránce tibetského buddhismu v zemi mimo jiné udělil představiteli buddhistické sekty Gelug-pa titul Dalajlama, vzniklý spojením mongolského slova „dalaj“, znamenající „oceán“ a tibetského „lama“, znamenající učitel. Tento titul existuje dodnes jako označení pro nejvyšší představitele tibetského buddhismu.

Nejzachovalejší část kláštera Ergene Zuu Khiid

Samotný chrám, první a dlouho největší v Mongolsku, je obehnán mohutným opevněním, které je zdobeno 108 stupami a ve své největší slávě se uvnitř mohlo nacházet až sto klášterů, přes tři sta jurt a žilo zde až tisíc mnichů. Bohužel stejně jako drtivá většina buddhistických památek v Mongolsku byl i Erdene Zuu Khiid postižen stalinskými protináboženskými represemi v roce 1937. Naštěstí se dochovalo samotné opevnění a několik důležitých klášterních budov uvnitř. Klášter je v současné době opět funkční, a i my jsme měli to štěstí shlédnout část jednoho z buddhistických obřadů. Musíme říci, že se z naší strany jednalo o místo, které na nás nejsilněji dýchlo svou historickou a duchovní atmosférou v celém Mongolsku. Možná jsme měli štěstí v tom, že jsme zde byli v září, tedy po turistické sezóně a v areálu kláštera byli turisté v jasné menšině oproti samotným mnichům a místním obyvatelům.

Mnichy stále používaná budova kláštera

Údolím řeky Orchon

Po opuštění města Karakoram, jsme se rozhodli vyrazit proti proudu řeky Orchon až k známým vodopádům, vzdálených devadesát kilometrů cesty nádherným údolím, které je díky své přírodní a historické hodnotě zapsáno na seznamu UNESCO.  Kdo někdy tvrdil, že je mongolská krajina jednotvárná planina, měl by navštívit právě zmíněné údolí. Celou cestu nás provázela meandrující řeka zařezávající se do zeleného údolí, širokého často přes deset kilometrů a posetého pasteveckými jurtami. Za každou prašnou zatáčkou nás čekala další nádherná panoramata. Hory, vysoké přes tři tisíce metrů, lemující v dálce naší cestu a zaručující bezpečí obyvatelům údolí dávali pochopit, proč si dřívější vládcové Mongolska vybrali právě toto divoké a magické místo pro centrum své říše.

Údolí řeky Orchon

Samotná cesta byla i pro náš upravený vůz často těžký oříšek. Kamenitý povrch mnohdy znemožňoval rychlejší pohyb a průměrná rychlost klesla pod dvacet kilometrů v hodině.

Zde byla cesta luxusní, často to ale bylo o dost horší...

Orchonský vodopád, vysoký přes deset metrů, byl již jen takzvanou třešničkou na dortu. Nekonečné množství padající vody do skalnatého kaňonu lze těžko slovy popisovat, a proto raději přikládáme více fotografií, které snad alespoň trochu nastíní krásu tohoto přírodního úkazu.

Stupa nad orchonským vodopádem

Orchonský vodopád v celé své kráse

Naše další cesta nevedla zpátky do Karakoramu, ale rozhodli jsme se zkrátit si cestu přes několik dalších hřebenů a údolíček do města Tsetserleg. Ale o tom zas příště!

Tagged in:
About