Medvědi na cestách – cestovatelský web

Jak jsme jeli a nedojeli k jezeru

Naše cesta na západní hranice Mongolska pomalu ale jistě ubíhala. Po ujetí asi šesti set kilometrů z města Tsetserleg  po rozbitých polních cestách, které byly v mapě označeny jako silnice první třídy, jsme se konečně dostali na opravdový asfalt. Stejně tak, jak z ničeho nic za městečkem Tsetserleg zmizel, tak se objevil. Naprosto nová silnice, průběžné dostavovaná čínskými dělníky, nás přivítala na okraji jezera Khyargas. Po asi padesáti kilometrech jízdy se nám zželelo našeho nebohého psího společníka, který z pouště také nebyl jistě nadšen, a rozhodli jsme se dopřát mu jezerní koupele. Sjeli jsme tedy ze silnice a rozhodli se přiblížit se asi ke dva kilometry vzdálené vodní hladině. Cesta první desítky metrů ubíhala bez problémů. Zvyklí na to, že pro náš vůz není nic problém, vydali jsme se po starých vyjetých kolejích přímou čarou k jezeru. Když tu, z ničeho nic: nic. Šlapu na plyn, auto se ani nehne. Nikde v okolí známka žádného vodního toku, žádná velká terénní nerovnost. Otevřeme tedy dveře a je nám vše jasné. To co před chvílí vypadalo jako nevinná zelená louka, se změnilo v bažinu. Auto leží podvozkem na zemi, všechny čtyři kola jsou bezradně zanořené v mokrém bahně a v jejich okolí stoupá voda. Zařazujeme tedy rychle redukci pohonu 4×4 a snažíme se vyprostit vlastní silou. Neúspěšně. Auto se zahrabává čím dál tím víc. Víme, že přišel čas ozkoušet naše vyprošťovací vybavení.

Kudy kam?

Sundáváme ze zahrádky vyprošťovací desky, snažíme se za pomoci rýče, lopaty a často holých rukou odkopat nejvíce zahrabaná kola a desky pod ně vložit. Auto zvedáme za pomoci heveru Hi-Lift až do takové výšky, že se nám to nakonec podaří. Naviják zůstává nevyužit. V blízkosti snad několika stovek kilometrů není žádný strom, za který by se dal chytit. Vše je připraveno. „Plyn! Hej rup!“ A nic. Auto se jen mírně pohne, sjede z desek a opět se zahrabe do bahna. Ještě hlouběji než předtím. Nezbývá nám tedy, než zkusit zastavit nějaké auto a zajistit pomoc. Bohužel celá naše vyprošťovací anabáze trvala několik hodin a začíná se rychle stmívat. Je neděle večer, auta skoro nejezdí a my se rozhodujeme přespat do rána a zkusit své štěstí druhý den. „Bude přeci pondělí, to pojede auto za autem!“.

Heverujeme!

A o jaký se jednalo omyl! Po úděsné noci, kdy náš stan bičoval neuvěřitelně silný vítr vanoucí k temnému jezeru lesknoucímu se v odrazu měsíce, jsme se probudili do druhého dne. Frekvence průjezdu aut byla snad ještě menší než předchozí den. Naše vysoce přesné měření ukázalo, že každým pruhem projelo jedno auto za jednu hodinu. Skoro každé auto sice na mávnutí zastavilo, ale většinou se jednalo o malý osobní vůz nebo přeplněnou dodávku, jedoucí tak tak po asfaltovém povrchu. Navíc konverzace byla také obtížná. Ruštinou zde k našemu překvapení skoro nikdo nevládne, a proto byly rozhovory spíše ukázkou pantomimy spojené s divadelním představením ústavu pro choromyslné. Všichni sice slibují, že nám pošlou pomoc, ale za celou dobu se nikdo neukázal.

První den za námi. Stavíme stan za autem, v tom střešním by spát moc nešlo!

Konečně se zadařilo! Malý nákladní vůz sjíždí až k nám a rozhoduje se pro akci. Spojuji své lano, dynamickou kurtu určenou pro vyprošťování vozidel z těch nejtěžších podmínek s ocelovým lanem našich zachránců, protože délka jednoho lana na vyproštění nestačí. Jediná možnost je vytáhnout naše auto za zadní část, protože před námi je bažina a vytažení přes naviják není možné. Zmatek. Mongolská část našeho záchranného týmu se mi snaží dávat instrukce, kdy dát plyn a pomoci nákladnímu vozu s vyprošťováním. „Cože? Teď? Nebo proč zas ten člověk mává?“ Nechápeme. Jen vidím ve zpětném zrcátku, jak se nákladní vůz prudce rozjíždí, jako by mě chtěl použít jako projektil do katapultu. Tohle nedopadne dobře. Neříkal někdo něco o tom, že by se při vytahování měla lana zatížit, aby při prasknutí nevystřelila? Bum! Nejdříve svištivý zvuk a pak rána jak z děla. Nechápu. Podívám se do zpětného zrcátka a vidím rozpačité mongolské tváře. „Počkat, nedíval jsem se před chvíli ještě přes sklo?“. Mongolské ocelové lano nevydrželo, prasklo a obrovskou silou vystřelilo směrem k našemu autu. Srážku bohužel odneslo naše zadní sklo. Ještě, že v autě nebyl pes! Sice máme prostor za sklem chráněný mříží, ale bůhví, co by se mohlo stát. Tak takhle to nepůjde. Naše vyprošťovací parta se sice stále snaží o různé fígle s heverem, ale raději je posíláme s díky pryč. Pravděpodobně by nadělali více škody než užitku.

 Nespoléhejte na pevnost mongolských lan! Takhle to dopadá.

Rozhodujeme se, že bude nutné dostopovat do nejbližší civilizace a požádat někoho o pomoc tam. Nechávám tedy Helču se psem u auta a vydávám se na silnici. Zastavuje mi hned první auto a já se posouvám do vesnice Naranbulag. V obchůdku u silnice si kupuji Coca-Colu pro nabrání sil a vydávám se do nitra obce. Prašné cesty, malé dřevěné domky, občas jurta schovaná za děravým plotem. Místo je to spíše mrtvé, než živé. V tu ke mně přijíždí naprosto opilý starý mongol na motorce a ukazuje na moji lahev s černým nápojem. Něco nesrozumitelně huhlá, a ač se ho snažím sebevíc ignorovat, stále mě se svou motorkou objíždí v kruzích jako bandita, který si prohlíží svou oběť. Moje taktika stále se usmívat, děkovat a zároveň se vzdalovat moc nefunguje. Po chvíli mě vcelku drze chytí za bundu a agresivně se dožaduje mé coly. Dobrá, nestojím o problémy a nápoj mu dávám. Tím ovšem zábava nekončí. Stále na mne najíždí svou motorkou a snaží se mě donutit, abych si nasedl za něj. To ovšem považuji za jistou sebevraždu, proto se raději otáčím zpět k silnici a rozhoduji se stopovat jinam. Tady to nemá cenu a za chvíli by se to tu mohlo nepříjemně zvrtnout. Naštěstí se po chvíli opilec zamotá do svých kruhů, které s motorkou stále opisuje a s nepřítomným výrazem zastaví a hledí kamsi do dáli, kde nejspíše vyhlíží další zábavu na dlouhé slunné odpoledne.

Velice brzy se mi podaří zastavit další auto. Jedná se o luxusně vybavené SUV s ženou za volantem a postarším mongolem v kovbojském klobouku na sedadle spolujezdce. Evidentně se jedná o nějakého vysoce postaveného místního úředníka. Ihned mě odvážejí několik desítek kilometrů do centrálního města oblasti Ulangom do kanceláře správy nedalekého národního parku, kde se mě ujímá přímo viceguvernér celého kraje. Vysvětluji mu situaci, on mě nabírá do svého auta a začíná tři hodiny dlouhá anabáze. Jezdíme po celém městě, mluvíme s různými lidmi a já vlastně vůbec nevím, jestli se situace někam posouvá. Se mnou vlastně nikdo nemluví. Jen občas ukážu fotografii vozu na mobilním telefonu, mongolové se chytí za hlavu a dále se baví jen mezi sebou. Samozřejmě mongolsky. Když se jim snažím vysvětlit, že na vytažení by byl nejlepší „traktor nebo Kamaz“, vždy se jen zasmějí a dále mi nevěnují pozornost. Začínám být nervózní. Jsem stočtyřicet kilometrů od auta. Od Helči a od psa. Začíná pomalu zapadat slunce. To není dobré. Tlačím na svého průvodce, viceguvernéra, že opravdu potřebuji odjet. A smiřuji se s tím, že moje mise je neúspěšná. Najednou opět stavíme před jeho kanceláří, on mě i s několika mongoly usazuje do konferenční místnosti a představuje svůj návrh: pošle se mnou tři muže a dodávku, přičemž u našeho auta budou tak dlouho, dokud se nám ho nepodaří z bažiny dostat ven. „Dobrá to nezní špatně!“, říkám si v duchu. „Kolik to vše bude stát?“ ptám se a trochu se děsím odpovědi. Viceguvernér začíná sčítat různé cifry. „To máme benzin, tuhle máme práci mých lidí a tohle, to je poplatek za auto, souhlasíš?“. Celkem se jedná o přibližně čtyři sta dolarů. „Ehm, cože? Jaký poplatek za auto?“ ptám se šokovaně. Muž něco vysvětluje, ale vlastně ho moc neposlouchám. Přemýšlím, zda je hodně šílené tuhle evidentně přehnanou nabídku přijmout. Už je večer, já jsem od všech daleko, dva dny se snažíme dostat ven a vracet se teď s prázdnou? Navíc vracet jak? Musel bych jít opět stopovat, bůhví, kdy bych se dostal k autu. „Tak tedy platí.“, říkám trochu nelibě, když pochopím, že smlouvání zde nefunguje. Viceguvernér se rozzáří a hned mě vede k bankomatu. Dávám mu do ruky peníze, kterých je více, než je průměrná mongolská měsíční mzda a nasedám do připravené dodávky. Spolu se třemi odhodlanými mongoly vyrážíme závratnou rychlostí zpět na východ, k jezeru. Asi v deset večer se dostáváme na místo. Helča sedí ve spacáku v napůl zabořeném autě a chystá se ke spánku. Už ani nedoufala, že se ten den vrátím. Jdeme rovnou na věc, mongolové se chopí lopat, mého heveru a bezhlavě a tak trochu bez rozmyslu začínají auto dostávat ven. Já raději stojím opodál a jen je koriguji. Už jsem si zakopal dost, navíc za ty peníze, které jsem za to vše dal, bych měl od svých zachránců ještě snad dostat i sprchu, teplou večeři a denní tisk. Tak! Vše je připraveno k vytáhnutí. Opět spojujeme mé lano s ocelovým lanem našeho záchranného týmu. Lana jsou tentokrát ale dvojitá a spojená jsou přes pneumatiku. Jedná se o ideální způsob, při kterém tolik nehrozí poškození některého z vozů. A jedem! Motory hučí, pneumatiky se protáčejí. Bum! Mongolské ocelové lano opět prasklo, naštěstí bez následku na vozech. „To snad není možný!“ nadávám. „To tu nemůžou nic dělat pořádně?!“. Díky bohu je lano dost dlouhé a natahujeme ho podruhé. Auto vyheverujeme za kola a ty podkládáme vším, co najdeme. Další pokus! A povedlo se! Najednou auto zabere, lana se napnou a auto se souká po břiše ven z bažiny! Díky bohu, ani jsme již nedoufali. Naše mongolská parta rychle sklízí své věci a po obdarování baličkami cigaret mizí v noční tmě. Tak tohle byl teda zážitek. Auto ani nekontrolujeme, popojíždíme asi deset metrů do bezpečného štěrku, rozkládáme stan a unaveni ihned jdeme spát. Člověk se stále učí. A poslední dva dny, ty nám daly opravdu hodně! Myslíte, že jsme se poučili? Uvidíme! 😉

Naše bažina po vytažení. Nenechte se zmást, prostor je hodně rozšlapán. Předtím vypadal jako nevinná loučka.

Tagged in:
About