Medvědi na cestách – cestovatelský web

Mezi zápasníky a orlími lovci

Po tak trochu šílené anabázi s vytahováním našeho auta z bažiny, která je popsaná v předchozím příspěvku, jsme se rozhodli ještě neopustit Mongolsko, ale vydat se do jeho nejzápadnější části, do aimagů Uvs a Bayan-Ölgii. Aimagy jsou označením pro mongolské „kraje“, je jich 21 a velikost každého z nich dosahuje mnohdy i přes sto tisíc kilometrů čtverečních. Cesta nás velice brzy zavedla opět mimo asfaltové silnice a my se krkolomnou cestou dostáváme kolem krásného horského jezera Uureg do těch nejzápadnějších koutů Mongolska. Tyto oblasti jsou z valné většiny obydleny lidmi kazašského etnika a ne mongoly. Rozdíl je poznat na první pohled. Ve vesnicích se začínají objevovat typické domky s plochou střechou stavěné z vepřovic, tedy nepálených hliněných cihel. Jurty jsou v těchto oblastech vyšší a rozdílně zdobené. Místo zdobení dřevěné konstrukce jsou zde zevnitř po obvodu jurty rozvěšeny velké ručně vyšívané látky s pestrými barevnými vzory, vytvořenými takzvaným řetízkovým stehem. Tato technika je pro západní oblast Mongolska typická již po generace. Zárukou ruční výroby je koupě starších kusů, novější jsou často vyráběny již strojově v Číně.

Po cestě do Ölgii

V hlavním městě této oblasti, Ölgii, jsme opět měli štěstí a narazili na jurtový camp nedaleko centra města. Teplá sprcha, měkká postel a příjemné prostředí jurty přišlo vhod! Velice brzy jsme se také seznámili s Thierym, francouzským učitelem, který bydlel ve vedlejší jurtě. Tento neuvěřitelně zcestovalý člověk, který dle svých slov navštívil naprostou každou zemi na světě a některé z nich i vícekrát, nám poradil, ať ve městě zůstaneme ještě další dva dny, abychom nepřišli nejdříve o oslavy výročí založení města a den poté o festival mongolských orlích lovců. A tak jsme také udělali.

Oslavy výročí založení města byly tak trochu komickou záležitostí. Celá sláva se odehrávala na místním polorozpadlém sportovním stadiónu. Uvnitř jeho ochozů vznikly během dne provizorní jídelny, kde se pro místní podávali typické placky plněné skopovým masem, slaný čaj s mlékem a samozřejmě šašliky. Pro neznalé, šašlik je masový špíz, který můžete potkat snad v každé zemi, která byla někdy pod silným ruským vlivem. Nedělejte si iluze, že by šašlik obsahoval nějakou zeleninu. V našem případě se jednalo o směs libového masa a čistého tuku. Ovšem s čerstvou cibulí a chlebem přišla i takováto nezdravá strava vhod!

Příprava šašliků

Program slavností nebyl nikde k nalezení, proto jsme brouzdali po areálu a čekali, co se bude dít. Nejdříve nás svým zpěvem oblažovali místní popové hvězdičky a skoro to vypadalo, že jsme na místě zbytečně. Po chvíli se objevili zápasníci v tradičním úborech a tak jsme doufali, že se bude schylovat k turnaji. Bohužel se jednalo jen o exhibici, do které byl zapojen místní vojenský oddíl, jehož branci měli změřit síly s místními zápasnickými borci. Následné dění jsme pro sebe interně nazvali „vraždění neviňátek“. Zápasníci si s vojáky evidentně hráli. Mongolské národní zápasy jsou něco mezi Sumem, řecko-římským zápasem a Judem. Pravidla jsou jednoduchá, jakmile se jeden z dvojice dotkne koleny, lokty, zády či hlavou země, okamžitě prohrává. Žádné body, žádné tatami, žádné váhové kategorie. Prostor pro zápas je neomezen. Proto platilo, že čím větší tělesná konstituce bojovníka, tím větší šance na vítězství. Často jsme tedy viděli opravdu vtipné situace, kdy šlachovitý bojovník z vojenského oddílu nastoupil proti borci, který mohl vážit minimálně dvakrát tolik. Asi si dokážete představit, jak takový boj skončil. Těšili jsme se, že uvidíme i nějaké opravdové zápasy mezi pravými zápasníky, bohužel když uvedená exhibice stále nekončila a my jsme na místě byli již několikátou hodinu, rozhodli jsme se areál opustit a vydat se směrem do nedaleké vesničky Sagsai, kde se den na to měl konat malý festival tradičních orlích lovců. Zakempovali jsme za vesnicí a doufali, že se nám ráno podaří najít místo slavností.

Zápasníci se připravují na souboje

Boj!

Hledání chvíli trvalo a až podle shluku aut a jurt asi čtyři kilometry od vesnice se nám místo podařilo lokalizovat. Lov za pomoci orlích pomocníků je pro místní nedotknutelná tradice, a ač mezi nádherně oblečenými lovci převažovali starší ročníky, potkali jsme i několik mladých tváří. Celá akce nám ale od začátku přišla zvláštní. Uvědomili jsme si, že krom stánkařů s různými suvenýry, obsluhou jurt, ve kterých byly provizorní bufety a samotných aktivních účastníků akce, se všude nás motají pouze lidé západního vzezření. Po chvíli nám to došlo. Celý festival byl organizován místní turistickou agenturou a na rozdíl od obdobné, ale o dost větší akce o dva týdny později v Ölgii, zde se nacházely pouze turisté, kteří byli na akci cíleně dovezeni, či se o ni dozvěděli od agentury. My jsme tedy byli výjimka. To jsme také poznali po chvíli, kdy k nám přiběhla jedna z organizátorek akce a my jsme hned byly o třicet dolarů za vstupné lehčí. I přes výše uvedené jsme ale byli velmi rádi, že jsme se festivalu zúčastnili.

Fotografové a jejich "drzost"

Krom samotných lovců a jejich okřídlených mazlíčku jsme viděli ukázky ovládání zvířete, kdy majitelé orlů stáli pod svahem a snažili se své svěřence přivolat na kus syrového masa. Bohužel se ukázalo, že orlové mají svou hrdost a lovcům se povedl tak jeden z deseti pokusů. Pravděpodobně ale hrál roli i silný vítr a samotní okřídlenci si, poté co vzlétli, začali spíše užívat svobody, než aby na zemi hledali kus žvance k pozdnímu obědu.

Orlí lovec

Orlí lovci

Poté následovala ukázka tradiční kazašské hry, kdy se dva jezdci na koních perou o bezhlavé tělo mrtvé kozy. Rád bych tuto hru popsal více, naznačil nějaká pravidla, ale bohužel po chvíli se ukázalo, že hra žádná pravidla nemá. Jeden jezdec si tělo mrtvého zvířete vyhodil před sedlo a druhý se mu snažil zvíře vytrhnout. Hra začala ve chvíli, kdy se zvířete drží oba jezdci, proto nemělo cenu s mrtvolou ujíždět. Celý souboj byl adrenalinový i pro přihlížející. Stávalo se, že jezdci v zápalu boje vjeli na koních do houfu fotografujících turistů a často jen o fous nedošlo ke zraněním.

Kazašská "hra o kozu"

Kazašská "hra o kozu"

Kazašská "hra o kozu"

Jako další přišly na řadu závody na koních mezi ženou a mužem, ovšem tuto kratochvíli jsme také moc nepochopili, protože nikdo závodníky nestartoval, ženy často místo svých koňů pobízely bičíkem koně mužských jezdců nebo přímo jezdce tloukly do zad a celá akce byla zajímavá spíše jen kroji jednotlivých účastníků. Druhý den slavností následovala ještě soutěž mladých jezdců na koních o sebrání mince ze země, ale tuto také typickou kratochvíli jsme již neviděli, protože jsme se museli začít posouvat k hranicím s Ruskou federací. Celý festival byl zvláštní. Na jednu stranu nás trochu otravovalo to, že celá akce byla evidentně organizována pro západní turisty, kterých zde bylo opravdu požehnaně. Drzost některých fotografů, kteří své objektivy strkali místním často až těsně před obličej, někdy neznala mezí. Na druhou stranu je nám jasné, že tyto tradice, nádherné barevné kroje a jedinečné místní zvyky jen těžko přežijí bez podpory turismu a právě takové akce pomáhají všemu uvedenému přežít.

Stařec a orel

Náš pobyt v Mongolsku se naplnil. Strávili jsme v této rozlehlé zemi skoro tři týdny a přes počáteční nedůvěru se nám opravdu zarylo pod kůži. Neuvěřitelná svoboda a volnost, která je v Mongolsku cítit z každého místa, obyvatele a zvířete není opakovatelná nikde na světe. A ač jsou mongolové občas až moc přátelští a zvědaví, doufáme, že jsme zde nebyli naposledy!

Tagged in:
About