Medvědi na cestách – cestovatelský web

Prachem a pískem, cestou necestou!

Na závěr našeho posledního příspěvku jsme obdivovali mohutný vodopád na konci údolí řeky Orchon v centrálním Mongolsku. Po jeho opuštění jsme se rozhodli neopakovat špatně sjízdnou cestu zpět do města Karakoram, ale vydat se na sever, do města Tsetserleg. Samotná cesta byla pro nás plná překvapení. Hned po několika kilometrech stoupání od řeky směrem do kopců jsme narazili na hřbitov místních pastevců. Ač jsme jeli jen několik desítek metrů od něj, málem jsme ho minuli. Malé náhrobky, nenápadně vykukující z travnatého svahu, zdálky připomínaly spíše jen náhodné shluky kamenů než pohřebiště. Až při bližším zkoumání jsme se přesvědčili o tom, že se opravdu jedná o pietní místo místních obyvatel. Mnohé hroby nesly nedávný letopočet, nejednalo se tedy o nějaký starý a již nepoužívaný hřbitov.   Místo mělo zvláštní atmosféru. Mezi malými náhrobky se tu a tam povalovala vybělená lidská lebka, tu zas klíční kost, tu kus páteře. Je to možná zvláštní, ale zde, v divoké a svobodné stepi nám to přišlo tak nějak přirozené. O to více nám vyvstalo na mysl staré úsloví „prach jsi a v prach se obrátíš“. Člověk je součástí přírody, patří ji a po smrti se s ní znovu spojí. A je jedno, jestli se tak stane v podzemí nebo na jejím povrchu.

Hřbitov nedaleko orchonského údolí

Hřbitov nedaleko orchonského údolí.

Hřbitov nedaleko orchonského údolí.

Na místě jsme se moc nezdržovali, vydali jsme se dále po polní cestě směrem do dalších údolí před Tsetserlegem. Údolí střídalo údolí, pastviny se často táhly až za obzor a občas na nás vykoukly mohutné skály a svahy, které pod svým úpatím často skrývali útulné jurty. Dovnitř jsme se ale nepodívali. Přišlo nám nevhodné a tak nějak nepříjemně účelné, zajíždět s naším autem k místním až k nim domů a zkoušet jejich pohostinnost. Chápeme ještě pěší turisty nebo ty na koňském hřbetu, ale náš styl cestování nám přišel pro takovou návštěvu jurty nepatřičný.

Cestou k Tsetserlegu

Cestou k Tsetserlegu.

Pokračovali jsme tedy dál a po padesáti kilometrech prašných cest jsme se dostali opět na asfaltovou silnici. Ta nás dovedla až do Tsetserlegu. Město s asi dvaceti tisíci obyvateli na nás dýchlo atmosféru divokého západu. Skalnaté a mírně zalesněné kopce zdvihající se nad městem jako ve slunné Arizoně, pastevci na koních a ve svých tradičních oděvech, takzvaných délech, projíždějící se okolo hlavní třídy nebo čilý ruch na místním trhu, kde se mezi prodejci proplétali svorně opilci, pobíhající děti, čmuchající smečky divokých psů a tu a tam zvědavé, nejspíše zatoulané domácí prase. Nejdříve jsme se tak trochu bezradně ve městě motali, naštěstí jsme pak nalezli malou kavárnu, kterou založili v devadesátých letech angličtí manželé a která teď funguje jako malá základna pro západní turisty. Opravdová káva z opravdového kávovaru, teplá sprcha, wi-fi a hlavně jídla sestávající se z více surovin, než jen skopového tuku a soli nám přišla opravdu vhod. Další plán po opuštění města byl pro nás jasný. Vyrazit směr na západ, na Altaj.

Tržiště v Tsetserlegu

Pohled z hor na město Tsetserleg.

Cesta nás ale čekala opravdu dlouhá. Do nejbližšího většího města, Ulangomu, je to z Tsetserlegu devět set kilometrů. Nejdříve jsme jeli po čerstvě položené asfaltové silnici. Ta se po několika kilometrech změnila ve staveniště, kde se asfalt střídal s rozježděními a chaotickými objížďkami, až zmizel úplně. Nejdříve nám to tolik nevadilo: „Jízda po polních a prašných cestách je přeci jen s naším autem zábava!“ To ovšem člověk nesmí jet po těchto cestách stovky a stovky kilometrů. V takovém případě máte dvě možnosti. Buď jet rychlostí dvacet kilometrů v hodině, poctivě se vyhýbat každé díře, pomalu se s autem pohupovat jako na širém moři a ušetřit sobě i autu nervy s případnými problémy [1]. Ovšem tímto stylem bychom nikam nedojeli. Rozhodli jsme se pro druhou možnost. Zařadit vyšší rychlostní stupeň, vyrazit vpřed a změnit pohupování auta v rychlý, vyrovnaný, ač drkotavý pohyb. Často jsme zaúpěli při přejezdu, nebo spíše přeskoku, kdejaké díry či nerovnosti. Valcha, jak je s oblibou nazývána typická mongolská cesta pro svou vlnitou strukturu nás doprovázela svým drnčením celé dva dny, spravedlivě se střídající s příjemnými a dobře sjízdnými polními cestami.

Cestou necestou!

Valcha, aneb typický povrch mongolské silnice.

Během nich jsme se dostali až na hranu pouště Gobi, která nás přivítala všudypřítomným dotěrným pískem a prachem, který se dostal do každé skulinky v našem autě. Zvláštní dusno spojené s nepříjemným větrem nás utvrdilo v tom, že návštěvu nějaké další pouště ještě přeci jen odložíme na nepříliš blízkou budoucnost! A pak konečně, nedaleko jezera Khyargas, přišel spásný asfalt! Ale dlouho jsme na něm nepobili. O tom ale zase příště!

Skály v poušti Gobi.


[1] Ano, naše auto má svůj nervový systém, své nálady, jmenuje se Béďa a máme ho rádi!

Tagged in:
About