Medvědi na cestách – cestovatelský web

Ulánbátar – město kontrastů

Popsat v jednom příspěvku hlavní město Mongolska Ulánbátar je skoro nemožné. Strávili jsme v tomto srdci země tři dny a naše pocity jsou, jak to jen říci, rozporuplné. Někomu může město evokovat ošklivé panelákové sídliště s milionem obyvatel, nestojící ani za krátkou návštěvu. Ovšem když člověk nahlédne pod pokličku chaosu, kterého je město na první pohled plné, Ulánbátar (neboli „Rudý hrdina“, jak bylo město z původního „Ich-churé“ přejmenováno po nástupu komunistické totality) se mu odvděčí zvláštním kouzlem, díky kterému se nám město ani moc nechtělo opouštět.

Jeden z přeživších klášterů obklopený vznikající moderní zástavbou.

Ulánbátar špinavý a hlučný

První pohled, který se nabídne každému návštěvníkovi, jsou špinavé panelákové domy v centru, hluk, všudypřítomná troubící auta a zablácené uličky na předměstích, která jsou plná malých pozemků, za jejichž ploty si postavili své jurty ti, kteří hledají v hlavním městě své nové štěstí. Město se rozléhá ze západu na východ, z jedné strany obklopeno řekou Túl a posvátnými horami Bogd Úl a ze strany druhé dalším pohořím nevhodným pro velkou výstavbu. Dalo by se říci, že vše důležité se ve městě nachází kolem velké ulice „Enkh Taivny Urgon Chuloo“, jinak také nazývané Peace Avenue. Každý den je tato „mongolská magistrála“ přeplněna neustále troubícími auty, která naprosto ignorují jakékoli zásady slušného chování za volantem a snaží se bez jakýchkoli ohledů co nejrychleji dostat za svým cílem. Když jsme jezdili naším velkým autem v Římě, mysleli jsme si, že nás nic horšího nemůže potkat. Ale Ulánbátar nás uvedl v omyl. Metoda „zipu“ je pro Mongoly naprosto neznámý pojem, takže pokud se již dostanete do špatného odbočovacího pruhu, často vám nezbývá, než prostě svou odbočku přejet a nechat se unášet neřízeným proudem automobilů do té doby, než se vám podaří se v nějaké boční uličce krkolomně otočit vámi požadovaným směrem. Také neustálé troubení je nervy drásající, navíc mongolové troubí i při standartním předjíždění, aby na svůj manévr upozornili. Když nás takto Ulánbátar uvítal, byli jsme z něj dost rozčarování, ale vše nakonec nabralo dobrý směr!

Typické parkování - nikdo nemůže nikam

Ulánbátar hrdý a vlídný

Sami jsme nevěděli, co si ve městě počneme. Původní plán byl zakempovat někde za městem a do města každý den jezdit jen „na otočku“. Ovšem jen cesta z předměstí do centra nabrala přes dvě hodiny a představa, že tuto cestu budeme absolvovat každý den, nám přišla nereálná. Naštěstí se nám podařilo narazit na ubytování v podobě jurtového campu „Gana’s Ger Camp“ na střeše jedné z budov tak trochu divoké čtvrti poblíž hlavního městského buddhistického kláštera Gandan Khiid, vzdáleného pouhý kilometr od centra města. Jurtové campy jsou v Mongolsku nejoblíbenějším druhem ubytování a to hlavně díky příznivým cenám a příjemnému prostředí tradičních jurt. My jsme za jednu noc, dvě osoby a jednoho unaveného psa zaplatili v našem campu dvacet pět amerických dolarů. A to včetně přístupu na wi-fi, samostatné sprchy a snídaně. Takže naprostá spokojenost a toto místo můžeme všem budoucím návštěvníkům města jen doporučit!

Pohled na náš jurtový camp

DCIM100GOPROGOPR0606.
Po aklimatizaci na místní hluk a chaos jsme se rozhodli navštívit již zmíněný klášter Gandan Khiid. Tedy přesněji to co z něj zbylo. Tibetský buddhismus se jako víra uchytil v Mongolsku v 16. století a od té doby se stal společně s místním šamanismem hlavním nositelem kulturních tradic země. Bohužel vše bylo zpřetrháno nástupem komunismu v roce 1924 a hlavně během stalinistických čistek v roce 1937. Naprosto drtivá většina klášterů byla zdemolována, vybavení zničeno nebo ztraceno a mniši zastřeleni nebo posláni na dalekou Sibiř, kde už o nich nikdo nikdy neslyšel. Samotný hlavní klášter byl znovu otevřen v roce 1990 a nyní ho obývá okolo stopadesáti mnichů. Interiéru hlavní budovy kláštera vévodí 26 metrů vysoká socha Buddhy, která byla i za pomoci darů Nepálu a Japonska obnovena v roce 1996. Celé místo, stejně jako všechny ostatní buddhistické památky země, dýchá na svého návštěvníka zvláštní atmosférou. Na jednu stranu oslňuje jedinečností architektury a duchovní sílou místa, na druhou stranu se nelze ubránit smutku z nenávratně ztraceného kulturního dědictví země, které bylo během dvou generací pod nadvládou komunistické strany doslova zašlapáno do země. Naštěstí je vidět, že současní mongolové jsou na svou „předtotalitní“ minulost hrdi a o své památky se snaží alespoň trochu pečovat.  Nezřídka jsou přímo v centru vidět malé připomínky starých časů, které jsou vkusně zakomponovány do obyčejného života města. Malé altánky uprostřed rušných ulic, modré praporky vzdávající hold nebesům, která jsou v šamanistické tradici hlavním uctívaným prvkem a také všudypřítomné připomínky všemocného Čingischána dávají naději, že nit historického uvědomění, která byla komunismem přetržena, se přeci jen podaří znovu obnovit. Stejně tak stojí za návštěvu Mongolské Národní muzeum, kde se dají shlédnout především prvky tradičního života starých mongolů, ať už se jedná o oblečení, zbraně či náboženské předměty.

IMG_0958-2

Jedna z Ulánbátarských ulic

Co napsat na konec? Jsme moc rádi, že jsme ve městě nakonec pár dní zůstali. Žít bychom v něm pravděpodobně nechtěli, ale za návštěvu určitě stálo! A kam dál? No přeci do stepi, za pastevci, vlky, jaky a divokými koňmi. Ale o tom zas příště!

Tagged in:
About